Přítel tvrdil, že je milionář. Co se z něj nakonec vyklubalo, mi nedá spát do smrti

Seděla jsem v kavárně na Vinohradech a čekala na něj už dvacet minut. Tomáš měl zpoždění, což bylo neobvyklé – vždycky přicházel přesně. Když konečně dorazil, políbil mě na tvář a omluvil se, že musel řešit nějaký problém s dodavatelem. „Víš, jak to je, když máš vlastní firmu,“ řekl s úsměvem. Přikývla jsem. Nevěděla jsem. Pracovala jsem jako účetní v korporátu a jeho svět podnikání mi připadal vzrušující a vzdálený zároveň.

Poznali jsme se před třemi měsíci na vernisáži v galerii, kam mě vzala kamarádka. Tomáš tam stál u jednoho obrazu, v dobře padnoucím saku, s pohárem vína v ruce. Vypadal jako někdo, kdo tam patří. Začal se mnou mluvit o umění, o investicích do uměleckých děl, o tom, jak důležité je obklopovat se krásnými věcmi. Byla jsem okouzlená. Nejen jeho vzhledem, ale hlavně tím, jak sebevědomě se pohyboval v prostoru, který mně byl cizí.

První trhliny v dokonalé fasádě

První podivnost jsem zaznamenala asi po měsíci. Měli jsme se sejít u něj doma – poprvé. Bydlel prý v novostavbě na Praze 5, v bytě se střešní terasou. Den předtím mi ale napsal, že má v bytě havárii vody a jestli bychom se nemohli sejít raději u mě. Bylo mi to divné, ale nebrala jsem to jako varování. Měla jsem.

O týden později jsme jeli na ten víkend do hor. Apartmán byl opravdu krásný – moderně zařízený, s krbem a výhledem na sjezdovky. „Koupil jsem ho loni jako investici,“ řekl Tomáš, když jsme poprvé vstoupili dovnitř. Věřila jsem mu. Proč bych nevěřila? Všechno do sebe zapadalo. BMW zaparkované před domem, drahé hodinky na zápěstí, ta samozřejmost, s jakou platil v restauracích.

V neděli odpoledne, když Tomáš odešel na procházku, jsem náhodou otevřela šuplík v kuchyni. Hledala jsem otvírák na víno. Místo toho jsem našla smlouvu o krátkodobém pronájmu apartmánu. Na jméno Tomáše Nováka. Pronájem na tři dny. Cena: 15 000 korun.

Ruce se mi třásly, když jsem tu smlouvu držela. Možná to má vysvětlení, říkala jsem si. Možná apartmán pronajímá a tohle je nějaká kopie smlouvy s předchozím nájemníkem. Snažila jsem se najít logické zdůvodnění, protože přiznat si pravdu by znamenalo přiznat si, že jsem naletěla.

Když se zhroutí celý příběh

Zlom přišel o dva týdny později. Tomáš mi zavolal, že potřebuje akutně půjčit 80 000 korun. Dodavatel prý nečekaně požaduje zálohu a on má peníze vázané v investicích. „Do pátku ti je vrátím, slibuju,“ říkal do telefonu. V jeho hlase byla naléhavost, kterou jsem u něj neslyšela nikdy předtím.

Něco ve mně se vzepřelo. Možná to byla ta smlouva z apartmánu, možná intuice, možná jen zdravý rozum, který se konečně ozval. Řekla jsem, že takové peníze nemám. Lhala jsem. Měla jsem našetřeno přes 150 000 na rekonstrukci bytu.

Když jsem mu řekla ne, jeho hlas ztvrdl. Nebyl naštvaný – byl zklamaný. Jako by mi vyčítal, že jsem ho zradila. To byl moment, kdy jsem poprvé pocítila strach.

Ještě ten večer jsem začala googlit. Tomáš Novák, podnikatel, Praha. Nic. Zkusila jsem firmy, které mi zmiňoval – neexistovaly. Hledala jsem jeho profil na LinkedInu – nenašla jsem. Začala jsem si psát poznámky o všem, co mi kdy řekl, a snažila se to ověřit. Každá informace byla buď nepravdivá, nebo neověřitelná.

Zavolala jsem na číslo BMW servisu, které měl prý uložené v telefonu. Číslo neexistovalo. Prošla jsem si naše společné fotky – všechny byly z restaurací, kaváren, veřejných míst. Ani jedna z jeho bytu. Ani jedna, kde by byl s přáteli nebo rodinou.

Setkání s pravdou

Rozhodla jsem se ho konfrontovat. Pozvala jsem ho na kávu a položila jsem mu přímou otázku: „Tomáši, kdo vlastně jsi?“ Čekala jsem popření, výmluvy, vysvětlení. Místo toho se na mě podíval a usmál se. Byl to studený, prázdný úsměv.

„Jsem někdo, kdo ti dal tři měsíce krásného vztahu,“ řekl klidně. „Nebo ne? Nebyla jsi šťastná? Necítila ses výjimečně?“ Seděla jsem proti němu a uvědomila si, že člověk přede mnou je úplně cizí. Všechno, co jsem o něm věděla, byla fikce. Postavička z jeho vlastního příběhu.

Vstal a odešel. Nenechal mě zaplatit. I v tomhle okamžiku si musel udržet svou roli. Nikdy jsem ho už neviděla. Zablokoval mě všude. Jako by nikdy neexistoval.

Co zůstalo potom

Týdny po tom jsem nemohla spát. Ne kvůli zlomenému srdci – to mě překvapilo. Bolelo mě něco jiného. Bolelo mě, že jsem byla tak slepá. Že jsem ignorovala všechny ty drobné nesrovnalosti, protože jsem chtěla věřit v ten příběh. Že jsem byla ochotná přehlížet realitu kvůli pocitu, že jsem konečně našla někoho „na úrovni“.

Zjistila jsem později, že Tomáš – nebo jak se doopravdy jmenoval – dělal tohle profesionálně. Našla jsem na internetu varování od jiných žen. Měnil jména, příběhy, ale vzorec byl stejný: okouzlující začátek, postupné budování důvěry, nakonec žádost o peníze. Některé mu je daly. Já měla štěstí, že jsem řekla ne.

Ale to štěstí má svou daň. Dodnes, když potkám muže, který působí „příliš dokonale“, cítím sevření v žaludku. Dodnes si ověřujem každý detail, každou informaci. Stala jsem se podezíravou a nenávidím to. Nenávidím, že mi vzal schopnost důvěřovat přirozeně.

Někdy si říkám, jestli si vůbec pamatuje moje jméno. Jestli jsem pro něj byla víc než číslo v tabulce, další projekt, další pokus. A pak si uvědomím, že to není podstatné. Podstatné je, že já si pamatuji. Pamatuji si každý detail té lekce. A možná právě proto už nikdy nenaletuji znovu.

Nejhorší není, že mě chtěl okrást. Nejhorší je, že mě okradl o něco cennějšího než peníze – o schopnost věřit lidem na první dobrou.

Dnes, o dva roky později, mám nový vztah. S mužem, který mi ukázal výpis z katastru nemovitostí, aniž bych se ptala. Který mě představil rodičům po třech týdnech. Jehož firma má webové stránky a reálné sídlo. Je to obyčejný člověk s obyčejným životem. A já jsem za to neskonale vděčná.

Ale v noci, když nemůžu spát, si někdy vzpomenu na Tomášův úsměv v té kavárně. Na tu ledovou jistotu, s jakou přiznal, že celý náš vztah byla lež. A ptám se sama sebe: kolik takových Tomášů tam venku ještě je? A kolik žen zrovna teď sedí v nějaké kavárně a věří každému slovu?

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce