Hrozně mě přitahují ženatí muži, nemůžu si pomoci

Poprvé mi to došlo na firemním večírku před dvěma lety. Stála jsem u baru s kolegou z marketingu, povídali jsme si o nějaké kampani a najednou jsem si všimla, jak se mi rozbušilo srdce. Jak mě zajímá každé jeho slovo. Jak se mi líbí, jak gestikuluje. A pak jsem uviděla ten záblesk zlata na jeho levé ruce.

Měla jsem dvacet osm a tenhle scénář se mi opakoval už asi popáté. Pokaždé stejně. Chlap, který mě zaujal, měl doma manželku. A já jsem si začala klást otázku, jestli to není nějaká moje porucha.

Když se mi líbil i můj šéf

Nastoupila jsem do nové práce a během prvního týdne jsem zjistila, že můj šéf je přesně ten typ muže, který mě vždycky dostal. Klidný, sebevědomý, vtipný. Nosil oblek, měl pořádek v hlavě i v kalendáři. A samozřejmě – byl ženatý. Měl dvě děti a fotku rodiny na stole.

Říkala jsem si, že to přejde. Že je to jen takový neškodný obdiv, nic víc. Ale pak jsem začala dělat věci, které jsem nechtěla přiznat ani sama sobě. Zůstávala jsem v práci déle, jen abych s ním mohla probrat projekt. Oblékala jsem se víc, než bylo nutné. Smála jsem se jeho vtipům hlasitěji, než by bylo přirozené.

A celou dobu jsem věděla, že je to špatně. Že bych to neměla dělat. Ale zároveň jsem necítila, že bych dělala něco konkrétně zakázaného. Jen jsem… byla. A líbil se mi. A to stačilo k tomu, abych se cítila jako zrádkyně něčeho, co ani nemělo jméno.

Kamarádky mi říkaly, že jsem divná

Jednou večer jsme seděly s holkama u vína a nějak to ze mě vypadlo. Že mám pocit, že mě přitahují jen ženatí chlapi. Čekala jsem smích, možná pochopení. Místo toho nastalo ticho.

„To myslíš vážně? To je dost fucked up,“ řekla Terka a dolila si.

Snažila jsem se to vysvětlit. Že nejde o to, že bych je aktivně sváděla. Že prostě… ti ostatní mi nepřipadají zajímaví. Svobodní chlapi mi přišli nedospělí, nejistí, jako by nevěděli, co chtějí. Zatímco ti ženatí měli klid. Měli svůj život. Byli stabilní.

„Hele, možná jen máš ráda výzvu. Nebo se bojíš vztahu, tak si vybíráš lidi, se kterými to stejně nemůže vyjít,“ řekla Lucka.

Možná měla pravdu. Možná jsem si podvědomě vybírala muže, kteří byli nedostupní, protože jsem se bála, co by se stalo, kdyby někdo byl dostupný doopravdy. Kdyby chtěl víc než jen flirt u kopírky. Kdyby chtěl budoucnost.

Pak jsem potkala Tomáše

Bylo mi devětadvacet, když jsem na svatbě kamarádky potkala Tomáše. Seděl u vedlejšího stolu, měl na sobě tmavý oblek a celý večer se usmíval. Bavili jsme se o hudbě, o cestování, o všem možném. A já jsem cítila to známé teplo v břiše.

Pak mi řekl, že má přítelkyni. Že spolu bydlí už tři roky. A já jsem jen přikývla a usmála se. Samozřejmě. Samozřejmě že má.

Jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem si uvědomila, že to není náhoda. Že to není osud. Že to jsem já, kdo si ty lidi vybírá. Kdo se k nim táhne. A poprvé jsem si položila otázku: Proč?

Co jsem si o sobě nechtěla přiznat

Trvalo mi měsíce, než jsem si to dokázala říct nahlas. Seděla jsem doma sama, scrollovala Instagrama a narazila na fotku svého bývalého šéfa s rodinou na dovolené. A najednou mi to došlo.

Nelíbili se mi proto, že byli ženatí. Líbili se mi proto, že někoho měli. Že už o nich někdo rozhodl. Že je někdo chtěl natolik, aby s nimi zůstal. Že prošli tou zkouškou, kterou jsem já nikdy nezvládla – zavázat se.

Svobodní muži pro mě byli jako prázdné plátno. Nevěděla jsem, co s nimi. Měla jsem strach, že bych je musela poznat doopravdy, nechat se poznat já. Že bych musela riskovat, že to nevyjde. Že mě opustí. Že zjistí, že nejsem dost.

Ale ženatí? Ti už byli hotový produkt. Ověřený. Bezpečný. A zároveň nedosažitelný, takže jsem se nemusela bát, že mě někdo opustí – protože jsme nikdy ani nezačali.

Začala jsem chodit k psycholožce

Nebyla to lehká cesta. Psycholožka mi neřekla, že jsem špatný člověk. Ale taky mi neřekla, že je to v pohodě. Řekla mi, že to, co dělám, je obranný mechanismus. Že se chráním před zraněním tím, že si vybírám lidi, se kterými to nemůže dopadnout.

„Není to o nich. Je to o tobě. O tom, co si myslíš, že si zasloužíš,“ řekla mi při jednom sezení.

A měla pravdu. Celý život jsem měla pocit, že nejsem dost. Dost hezká, dost chytrá, dost zajímavá. A tak jsem si podvědomě vybírala muže, kteří mě nemohli chtít naplno. Protože kdyby mohli – a nechtěli – bylo by to důkaz, že opravdu nejsem dost.

Trvalo mi skoro rok, než jsem se naučila rozpoznat ten vzorec v reálném čase. Když jsem potkala někoho, kdo mě zaujal, zeptala jsem se sama sebe: Je svobodný? A pokud ne – proč mě to nepřestalo zajímat?

Dnes to vidím jinak

Teď mi je třicet jedna a stále nejsem ve vztahu. Ale poprvé v životě se nebojím toho, že bych mohla být. Chodím na rande se svobodnými muži a i když to není vždycky snadné, snažím se nedávat přednost těm, kteří mají na prstu prsten.

Občas mě ještě chytne ta stará vlna. Vidím někoho, kdo je ženatý, a cítím to povědomé teplo. Ale teď už vím, co to je. A vím, že to není o něm. Je to o mně. O mé potřebě cítit se v bezpečí tím, že si vybírám lidi, kteří mě nemohou opustit – protože u mě nikdy nebyli.

Nevím, jestli se mi to někdy úplně podaří překonat. Možná je to součást mě, se kterou se budu muset naučit žít. Ale aspoň teď vím, že to není proto, že bych byla špatný člověk. Je to proto, že jsem se dlouho bála být zranitelná. A že jsem si myslela, že láska musí být bezpečná, aby byla pravá.

Dnes vím, že pravá láska je vždycky trochu nebezpečná. Protože vyžaduje odvahu. Odvahu zkusit to s někým, kdo je volný. Kdo mě může chtít. Ale taky mě může opustit.

A já se tu odvahu teprve učím mít.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce