Odstěhovali jsme se kvůli dětem z Prahy na vesnici. Teď zažíváme peklo

Sedím na terase našeho vysněného domu a koukám na prázdnou zahradu. Měly tady běhat děti, smát se, stavět bunkry. Místo toho je tady jen ticho. A já mám poprvé za měsíc chvilku na to, abych si uvědomila, jak moc jsem unavená.

Před rokem a půl jsme s manželem udělali rozhodnutí, které nám přišlo naprosto logické. Dvě děti v paneláku, žádný prostor na hraní, neustálý hluk z ulice. „Chceme pro ně víc“, říkali jsme si. A tak jsme prodali byt v Praze a koupili starší dům ve vesnici padesát kilometrů od hlavního města.

Začátek plný nadšení

První měsíce byly opojné. Děti měly konečně prostor. Syn (5 let) mohl běhat po zahradě, dcera (3 roky) objevovala hmyz a sbírala kamínky. Já jsem si představovala idylické odpoledne s domácími koláči, sousedské posezení, klidný venkovský život.

Manžel dojížděl do Prahy, já jsem pracovala z domova jako grafička. Mělo to všechno dávat smysl. Jenže realita začala vypadat úplně jinak.

První problém přišel s mateřskou školou. Ve vesnici byla jen jedna a měla kapacitu třicet dětí. Naše dcera se nedostala. „Můžete zkusit příští rok, nebo dojíždět do města“, řekla mi ředitelka lhostejně. Nejbližší školka s volným místem byla patnáct kilometrů daleko.

Začala jsem tedy dojíždět. Každé ráno dvě děti do auta, rozvoz po školkách, návrat domů. Odpoledne totéž v opačném pořadí. Tři hodiny denně za volantem. Místo klidného venkovského života jsem trávila čas v autě a na silnici.

Osamělost, o které se nemluví

Ale to nejhorší nepřišlo hned. Přišlo plíživě, nenápadně. Začala jsem si uvědomovat, že jsem strašně sama.

V Praze jsem měla kamarádky, se kterými jsem se mohla sejít na kafi, zatímco děti si hrály na hřišti. Tady? Sousedky byly milé, ale všechny buď pracovaly na plný úvazek, nebo byly důchodkyně. Mladé mámy s dětmi podobného věku jsem napočítala tři. A ty byly tak vytížené vlastními životy, že na spontánní setkání nebyl prostor.

Začala jsem jezdit do Prahy za kamarádkami. Ale cesta tam a zpět zabrala tři hodiny. S dětmi to byl výlet na celý den, sama jsem se cítila provinile, že je nechávám s manželem nebo tchyní. Postupně jsem přestala jezdit úplně.

Práce z domova, která měla být výhodou, se změnila v past. Neměla jsem kolegy, se kterými bych si mohla popovídat u kávovaru. Neměla jsem pauzy. Seděla jsem doma sama, obklopená dětskými hračkami a nedokončenými projekty.

Manžel? Ten byl pořád pryč

Můj muž dojížděl do Prahy každý den. Vyjížděl v šest ráno, vracel se v sedm večer. Unavený, vyčerpaný, s chutí už jen na televizi a postel. O víkendech opravoval dům – tekoucí střechu, rozbitý plot, zarostlou zahradu.

Začala jsem mu závidět. Závidět, že má kolegy, obědy v restauracích, pauzy na kafe. Že má svět mimo tyhle čtyři zdi. A pak jsem si začala připadat jako hrozný člověk, protože jsem mu to záviděla.

Naše vztah se začal drolit. Hádky o maličkostech. „Ty vůbec nevíš, jaké to je být tady celý den sama“, křičela jsem na něj. „A ty nevíš, jaké je to dřít tři hodiny v autě a pak ještě v práci“, vracel mi to. Oba jsme byli unavení. Oba jsme se cítili nepochopení.

Bod zlomu přišel nečekaně

Bylo to v prosinci. Týden před Vánoci. Seděla jsem večer sama v obýváku, děti už spaly, manžel ještě nebyl doma. Koukala jsem na rozsvícený stromeček a najednou jsem se rozbrečela. Poprvé za celý rok jsem si přiznala, že nejsem šťastná.

Že tohle není život, který jsem chtěla. Že jsem vyměnila jeden druh stresu za jiný – možná ještě horší. Že moje děti sice mají zahradu, ale jejich máma je vyčerpaná, smutná a pořád naštvaná.

Zavolala jsem kamarádce do Prahy. Psycholožce, se kterou jsem studovala. „Potřebuju pomoct“, řekla jsem jí. A ona mi řekla větu, která všechno změnila: „To, co prožíváš, má jméno. Říká se tomu rurální izolace a je to mnohem běžnější, než si myslíš.“

Co je rurální izolace a proč o ní nikdo nemluví

Začala jsem si o tom číst. A zjistila jsem, že nejsem sama. Že existují tisíce žen (a mužů), kteří se odstěhovali z města na vesnici a pak se cítí strašně. Že to není selhání, není to slabost. Je to reálný psychologický fenomén.

Psycholožka Mgr. Eva Čermáková, která se specializuje na dopady relokace a syndrom vyhoření, mi vysvětlila: „Rurální izolace je stav, kdy člověk žije v prostředí s omezeným přístupem k sociálním kontaktům, službám a komunitnímu životu. Není to jen o fyzické vzdálenosti od města, ale především o pocitu odtržení od sociální sítě, která dřív fungovala“, říká Čermáková.

Podle výzkumů trpí rurální izolací zejména ženy s malými dětmi, které se přestěhovaly z města. Důvody? Ztráta sociálních vazeb, omezená mobilita kvůli péči o děti, nedostatek pracovních příležitostí a komunitních aktivit.

Dr. Emily Willroth z Washington University in St. Louis, která se dlouhodobě zabývá psychologií zdraví a well-beingem, ve své studii publikované v Journal of Personality upozorňuje na další rozměr problému. „Lidé z velkoměst mají tendenci život na venkově romantizovat jako idylický a bezstarostný. Realita venkova však přináší specifické výzvy – zejména výrazné mezery v dostupnosti služeb, vzdělání a psychologické péče“, varuje Willroth. Její výzkum na vzorku více než 27 000 respondentů ukázal, že lidé žijící na venkově vykazují vyšší míru neuroticismu, který úzce souvisí s úzkostmi a depresemi.

Začala jsem bojovat zpátky

Když jsem pochopila, že nejde o moje selhání, začala jsem hledat řešení. Ne, nevrátili jsme se do Prahy. Ale změnili jsme spoustu věcí.

První krok: Našla jsem si komunitu. Zjistila jsem, že ve vedlejší vesnici funguje maminkovské centrum. Jednou týdně se tam scházejí mámy s dětmi. Začala jsem jezdit. Ano, bylo to dalších patnáct kilometrů, ale stálo to za to. Poprvé po měsících jsem mluvila s lidmi, kteří mě chápali.

Druhý krok: Změnila jsem pracovní režim. Domluvila jsem si s klienty, že budu dva dny v týdnu pracovat z coworkingu ve městě. Ano, to znamenalo hlídání pro děti. Ale taky to znamenalo kontakt s dospělými, oběd v kavárně, pocit, že jsem víc než jen máma a šofér.

Třetí krok: Začali jsme s manželem chodit na terapii. Párovou. Potřebovali jsme se naučit mluvit o tom, co prožíváme, aniž bychom se obviňovali. Potřebovali jsme najít způsob, jak to zvládnout společně.

Co radí odborníci

Mgr. Eva Čermáková doporučuje lidem, kteří se chystají na vesnici, aby si předem zjistili, jaké jsou tam možnosti komunitního života. „Nestačí se podívat na dům a zahradu. Musíte zjistit, jestli tam funguje školka, kroužky pro děti, jestli tam jsou mladé rodiny. Jestli tam je vůbec nějaká komunita, do které se můžete zapojit“, říká Čermáková.

Další rada: Nečekejte, že se přátelství vytvoří samo. Na vesnici to funguje jinak než ve městě. Lidé jsou vstřícní, ale mají svoje zaběhnuté vztahy. Musíte být aktivní – chodit na akce, zapojit se do dobrovolnictví, nabídnout pomoc.

A co když už jste na vesnici a cítíte se izolovaně? Odborníci radí:

• Hledejte online komunity – facebookové skupiny místních maminek, sdílené zájmy
• Vytvořte si rutinu s pravidelným kontaktem s lidmi – třeba týdenní návštěva kavárny, knihovny, maminkovského centra
• Investujte do mobility – auto, řidičák, spolujízda s někým, kdo dojíždí
• Mluvte o tom, co prožíváte – s partnerem, s přáteli, s terapeutem
• Nenechte si to pro sebe – rurální izolace může vést k depresi, úzkostem, vyhoření

Kde jsme dnes

Uplynul rok od té prosincové krize. Stále žijeme na vesnici. Ale už to není peklo.

Našla jsem si tady kamarádky. Pomalu, postupně. Nejsou to vztahy jako ty pražské, ale jsou reálné. Máme s manželem lepší komunikaci. Naučili jsme se rozdělit si povinnosti férověji – jeden víkend opravuje on dům, druhý víkend hlídá děti a já jedu do Prahy.

Děti jsou šťastnější. To je fakt. Mají prostor, přírodu, klid. Ale já jsem se naučila, že šťastné děti potřebují šťastnou mámu. A že šťastná máma není ta, která se obětuje a trpí v tichosti.

Kdybych měla poradit někomu, kdo se chystá na vesnici? Udělejte to, pokud to opravdu chcete. Ale buďte připravení, že to nebude idyla z Instagramu. Že to bude práce. Že budete muset aktivně budovat nový život, nové vztahy, novou rutinu.

A pokud zjistíte, že to není pro vás? Není hanba se vrátit. Není hanba přiznat, že jste to zkusili a nefungovalo to. Lepší je žít tam, kde jste šťastní, než se trápit kvůli představě o tom, jak by život měl vypadat.

Já jsem se rozhodla zůstat. Ale teď už vím, že to není jen o místě. Je to o tom, jak si to místo vytvoříte. A že na to nemusíte být sami.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce