Z dovolené jsem si přivezla nechtěný dáreček. Letní láska se mi hodně nevyplatila

Sedím na WC v našem bytě a koukám na spodní prádlo, které mi připadá divně vlhké. Je čtvrtek odpoledne, z dovolené jsem zpátky tři dny. Ještě pořád mám v hlavě moře, ouzo a Nikose s jeho úsměvem, kterému jsem nedokázala odolat. Jenže tohle není vzpomínka, co bych chtěla. Výtok je nazelenalý, svědí mě to a když čůrám, píchá to jako čert.

První, co mě napadne: kvasinka. Jasně, změna klimatu, moře, slané vody. Normální, ne? Uklidňuju sama sebe, že to přejde. Jenže nepřechází to. V pátek ráno vstávám a cítím se, jako bych měla dole střepy. Nemůžu se soustředit v práci, pořád utíkám na záchod a modlím se, aby si toho nikdo nevšiml.

Panika a první průšvih

Večer si googluju příznaky. Vím, že bych neměla, ale nedokážu se zastavit. Svědění, pálení, zelený výtok. Výsledky mě srazí na kolena. Tripper. Kapavka. Pohlavní nemoc. Slova, která jsem nikdy nespojovala se sebou. To přece není možné.

Nikos byl čistý kluk, pracoval v beach baru, vypadal normálně. Ano, nepoužili jsme kondom, ale on mi říkal, že je všechno v pořádku, že je zdravý. A já mu věřila. Protože jsem chtěla věřit. Protože to bylo romantické, spontánní, dovolenkové. Protože jsem byla hloupá.

V sobotu brečím do polštáře. Mám strach zavolat gynekoložce. Co jí řeknu? Že jsem si to chytla od cizího kluka na dovolené? Bude se na mě dívat jako na děvku. A co když to bude v kartě? Co když se to dozví pojišťovna?

Cesta na kliniku

V pondělí ráno volám na gynekologii. Hlas mám zlomený, snažím se znít klidně. „Potřebovala bych se objednat, mám… nějaké potíže.“ Paní na recepci mi nabídne termín za čtrnáct dní. Čtrnáct dní? To nemůžu čekat. „Je to naléhavé,“ říkám tiše. „Bolí mě to hodně.“

Dostanu se ještě týž den odpoledne. Čekárna je plná těhotných žen a já se cítím úplně mimo. Sedím v koutě, dívám se do mobilu a dělám, že čtu zprávy. Ve skutečnosti jen zírám na displej a počítám minuty.

Když mě zavolají, málem se mi podlomí kolena. Paní doktorka je starší, vypadá přísně. Sedám na křeslo a snažím se dýchat. „Co vás trápí?“ zeptá se bez úvodu. Vypovídám jí to celé – výtok, pálení, Řecko, kluka. Nečekám soucit, ale taky ne pohrdání. Dostanu něco mezi tím.

Měla jste chránit. To víte, že ano. Teď se podíváme, co to je, a budeme to řešit.

Vyšetření je nepříjemné, ale ne tak hrozné, jak jsem čekala. Odebírá mi stěr, říká, že výsledky budou za dva dny, ale podle příznaků to vypadá na bakteriální infekci. Možná tripper. Dostanu antibiotika na recept a instrukce: žádný sex, žádný alkohol, dopít celé balení.

Čekání a stud

Další dva dny jsou peklo. Beru prášky, ale pořád si připadám špinavá. Nechci se dotýkat sama sebe. Sprchuju se třikrát denně, jako bych tím mohla smýt tu hanbu. Kamarádce Lucce říkám, že mám cystitidu. Mamce, že jsem unavená z práce. Nikomu neřeknu pravdu.

Ve středu volá ordinace. Tripper. Potvrzený. Musím přijít pro další antibiotika, silnější. A musím kontaktovat všechny sexuální partnery z posledních dvou měsíců. Partnery. Jako bych jich měla víc. Byl jen Nikos. A můj ex, se kterým jsem spala naposledy v květnu.

Exovi píšu zprávu. Nejhorší zprávu, jakou jsem kdy napsala. „Ahoj, musím ti něco říct. Zjistila jsem, že mám tripper. Měl by ses nechat vyšetřit.“ Odešle se to a já mám pocit, že zvracím. Odpoví za hodinu. „Vážně? To je hustý. Dík za info.“ Žádné otázky, žádné obvinění. Možná je v šoku taky.

Léčba a ticho

Druhá kúra antibiotik je silnější. Dělá mi nevolno, nemůžu jíst. Hubnu, jsem bledá, v práci si myslí, že mám chřipku. Nechávám je v tom. Je mi líp, když lžu. Aspoň nemusím vidět ten pohled – ten, co říká ty ses nechala nachytat, ty jsi byla naivní, ty jsi riskovala.

Nikosovi nepíšu. Ani nevím, jestli bych měla. Nemám jeho číslo, jen Instagram. Chvíli přemýšlím, jestli mu napsat, ale pak si uvědomím – co tím vyřeším? On to buď ví, nebo ne. A pokud ne, stejně to nepozná. Chlapi nemají příznaky tak často jako ženy. Možná to roznáší dál a vůbec netuší.

Ta myšlenka mě štve víc než všechno ostatní. Že jsem jen další. Že to nebyla žádná výjimečná chvíle, jen běžný letní večer pro kluka, co dělá tohle každou sezónu.

Kontrola a úleva

Po třech týdnech jdu na kontrolu. Infekce je pryč. Jsem čistá. Paní doktorka mi gratuluje, jako bych vyhrála v loterii. „Příště kondom. Vždycky. Bez výjimky.“ Kývám. Cítím se jako malé dítě, co dostalo napomenutí.

Venku z ordinace se nadechnu. Je září, vzduch je teplý, slunce svítí. Měla bych cítit úlevu. A cítím ji. Ale taky něco jiného. Zlost. Na Nikose, na sebe, na celou tu situaci. Byla jsem hloupá, ale ne špatná. A přesto se cítím provinile.

Večer si dám sklenku vína – první za měsíc. Sedím na balkoně a přemýšlím, jestli se to ještě někomu stalo. Jestli jsou další holky, co si z dovolené přivezly víc, než čekaly. Jestli se taky styděly říct to nahlas.

Co zbylo

Dneska je to rok. Tripper je dávno pryč, ale strach zůstal. Pokaždé, když jdu na gynekologii, mám sevřený žaludek. Pokaždé, když potkám nového kluka, slyším v hlavě hlas: Kondom. Vždycky. A dodržuju to. Bez výjimky.

Nikdy jsem o tom neřekla nahlas. Ani Lucce, ani mamce. Tahle zkušenost je jen moje. Ale přestala jsem se za ni stydět. Stala se. Vyřešila jsem ji. A naučila jsem se, že romantika a zodpovědnost se nevylučují. Že můžu mít spontánní letní lásku, ale taky můžu mít v kabelce kondom.

Možná to zní jako klišé. Možná to je přesně ta lekce, kterou by mi řekla každá matka, sestra, kamarádka. Ale já jsem ji potřebovala prožít sama. Na vlastní kůži. Doslova.

Fotky z Kréty jsem smazala. Všechny. Nikos mi občas vyskočí v doporučených profilech na Instagramu. Nikdy nekliknu. Není to o pomstě nebo nenávisti. Prostě už tam nepatří. Ta kapitola je zavřená. A já jsem o něco chytřejší. I když to bolelo.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce