Tato mechanická blbost všem stála za socialismu v koupelně. Dnes vám za ni sběratelé vyplatí 6 000 Kč na ruku
Zdroj obrázku: unsplash
Mechanický smeták Vranka z 50. a 60. let představoval vrchol tehdejšího českého inženýrství. Bez elektřiny, bez baterií – a přesto fungoval spolehlivěji než lecjaký moderní vysavač.
Někde v koutě staré půdy, zastrčená za krabicemi s vánočními ozdobami a zapomenutými lyžemi, možná dodnes odpočívá. Mechanický smeták Vranka – jméno, které mladší generace vůbec nezná, ale které v padesátých a šedesátých letech minulého století představovalo malou revoluci v domácím úklidu.
Co na něm bylo tak výjimečného? Především naprostá nezávislost na elektrické síti. V době, kdy elektrické vysavače byly hlučnými monstry dostupnými jen pro vyvolené, Vranka nabízel elegantní řešení. Stačilo jej prostě tlačit před sebou a rotační kartáče se roztočily samy.
Kinetická energie místo zástrčky
Princip byl geniálně jednoduchý. Při pohybu smetáku vpřed se otáčela kolečka a jejich energie se přes soustavu ozubených kol přenášela na vertikální hřídel. Ta roztáčela kartáče. Žádná složitá elektronika, žádné kabely, žádné vybité baterie. Převodový mechanismus tvořila precizně vyrobená ozubená kola z tvrzeného kovu – nejčastěji oceli nebo bronzu. Ložiska, pečlivě utěsněná proti prachu a vlhkosti, zajišťovala plynulý chod po celá desetiletí.
„Vranka byl schopen sbírat až 90 % běžných domácích nečistot jedním tahem,„ uvádějí dobové materiály. Pro mechanické zařízení bez jakéhokoli externího pohonu to byl mimořádný výkon.
Materiály, které předběhly dobu
Šasi smetáku prozrazovalo, že jeho tvůrci sledovali nejnovější trendy v materiálovém inženýrství. V éře, kdy se plasty teprve prosazovaly, Vranka vsadila na odolné termoplasty jako raný polypropylen nebo houževnaté ABS plasty. Tyto materiály nabízely ideální kombinaci, tou byla dostatečnou lehkost pro snadnou manipulaci a zároveň pevnost, která odolala každodennímu používání.
Kartáče představovaly promyšlený dvouvrstvý systém. Vnitřní, hustší řady z přírodních vláken – koňských žíní nebo sisalu – sbíraly jemný prach a vlasy, aniž by poškrábaly podlahu. Vnější, tužší kartáče ze syntetických vláken, především raného nylonu, zvládaly hrubší nečistoty. Uspořádání štětin do tvaru písmene V nebo spirály směrovalo veškerou špínu přímo do sběrné nádoby.
Ergonomie dávno před tím, než se stala módním slovem
S šířkou kolem 30-40 centimetrů a hmotností mezi 1,5 až 2,5 kilogramy představovala Vranka překvapivě moderní přístup k designu. Nebyla ani příliš těžká, aby uživatele unavila, ani příliš lehká, aby ztrácela kontakt s podlahou. Její kompaktní rozměry umožňovaly úklid i pod nábytkem – něco, s čím měly tehdejší vysavače značné problémy.
Sběrná nádoba o objemu 0,5 až 1 litru se vyprazdňovala pomocí jednoduchého mechanismu – dvě páčky po stranách uvolnily zámky a bylo hotovo. Žádné šroubování, žádné složité západky, žádné nehygienické manipulace s prachovými sáčky.
Záruční list jako sběratelská rarita
Původní záruční dokumentace Vranky by dnes leckoho překvapila. Obsahovala podrobné technické specifikace, detailní návod k údržbě s ilustracemi i seznam autorizovaných servisních středisek. Výrobce nabízel náhradní díly – kartáče, převodová kola – dostupné v tehdejších obchodních domech a železářstvích. Vranka byla navržena tak, aby se dala opravit, ne vyhodit.
Právě tato opravitelnost z něj dělala neocenitelného pomocníka. Dnes možná stále ještě někomu leží na půdě, nebo odpočívá zaprášený ve sklepě. Možná je na čase prohledat harampádí a zkontrolovat, zda doma nemáte skvost. Netknutý kousek v originálním balení bez známek poničení a ideálně v neobvyklém barevném provedení pro export, by vám mohl vydělat až 6000 korun!