Kradu, kde můžu, a nemůžu si pomoci. Má rodina mě za to nenávidí

Stojím u pokladny v drogerii a v kapse mám rtěnku, kterou jsem tam strčila před chvílí mezi regály. Srdce mi bije tak silně, že mám pocit, že to musí slyšet i prodavačka. Platím žvýkačky, usmívám se, říkám děkuji. A venku se mi udělá špatně. Ne výčitkami – těmi už dávno ne. Ale strachem, že jednou přijdu domů a táta mi řekne, ať si balím věci.

Začalo to nevinně. Aspoň jsem si to říkala

Bylo mi třináct, když jsem poprvé vzala něco, co mi nepatřilo. Bonbón z regálu v Albertu. Prostě jsem ho měla najednou v ruce a pak v kapse. Nikdo nic neřekl. Nikdo si ničeho nevšiml. A já jsem měla pocit… nevím. Vzrušení? Moc? Jako bych konečně něco ovládala.

Doma bylo tehdy divně. Rodiče se pořád hádali kvůli penězům, máma brečela v kuchyni a já jsem seděla za dveřmi a poslouchala. Měla jsem pocit, že se všechno rozpadá a já s tím nemůžu nic dělat. Ale tohle – tohle jsem mohla. Vzít si něco, co jsem chtěla. Bez ptaní. Bez vysvětlování.

Pak to bylo víc. Tužky ve škole. Náušnice z šatny. Drobné z batohu spolužačky, když šla na záchod. Pokaždé jsem si říkala, že to je naposledy. Pokaždé jsem lhala.

Chytli mě. A já jsem slíbila, že přestanu

V patnácti mě poprvé nachytali v obchodě. Ochranná služba, kancelář vzadu, zavolali rodiče. Táta přijel z práce, ani se na mě nepodíval. Máma brečela celou cestu domů. Já jsem seděla na zadním sedadle a cítila jsem se… prázdná.

„Proč to děláš? Vždyť ti koupíme, co potřebuješ!„

Nemohla jsem jí říct, že o to nejde. Že ty věci ani nechci. Že je to něco jinýho. Něco, čemu sama nerozumím.

Slíbila jsem, že přestanu. Myslela jsem to upřímně. Týden jsem byla hodná. Dva. A pak jsem viděla v šatně otevřenou tašku a v ní peněženku. A prostě jsem to udělala. Vzala jsem dvě stovky. Ani jsem je neutratila – jen jsem je měla schované v pokoji a občas jsem se na ně dívala.

Rodina mi přestala věřit. A já jim to nemůžu mít za zlé

Nejhorší bylo, když jsem ukradla peníze mámě. Bylo mi sedmnáct a potřebovala jsem zaplatit za výlet se školou. Řekla jsem jí o tom pozdě, ona neměla hotovost. A já věděla, že má v komodě v ložnici odloženou obálku na nájem.

Vzala jsem tisícovku. Řekla jsem si, že to vrátím. Samozřejmě že jsem to nevrátila.

Máma to poznala hned. Spočítala si peníze večer a přišla za mnou do pokoje. Ani nekřičela. Jen se zeptala: „Ty jo, Káťo?„

Popřela jsem to. Lhala jsem jí do očí, i když obě jsme věděly pravdu. A ona pak jen zavřela dveře a já jsem slyšela, jak pláče na chodbě.

Od té doby mi nikdo nevěří. Táta si zamyká peněženku do auta. Máma nosí kabelku pořád u sebe, i když jde na záchod. Mladší brácha si dává kapesné do schránky se zámkem. Žiju ve vlastní rodině jako zloděj. A ono to tak je.

Nejhorší není, že kradnu. Nejhorší je, že pokaždé, když to udělám, si řeknu ‚tentokrát už ne‘ – a za týden to zase udělám. Jako bych nebyla já.

Vím, že je to nemoc. Ale to nikomu nepomůže

Googlila jsem to. Kleptomanie. Nutkavá potřeba krást. Něco s mozkem, s impulsy, s nedostatkem sebekontroly. Četla jsem, že to může souviset s úzkostmi, s depresemi, s tím, jak se cítíte uvnitř.

Možná je to pravda. Možná mám nějakou poruchu. Ale co to změní? Rodičům je jedno, jestli mám diagnózu. Chtějí, abych přestala. A já taky chci. Jenže nějak to nejde.

Zkoušela jsem si dávat pravidla. Nechodit do obchodů sama. Nenechat si v kapse volné ruce. Vyhýbat se situacím, kde je příležitost. Někdy to funguje. Ale pak přijde moment – vidím otevřenou tašku, položenou peněženku, něco, co tam prostě leží – a já to udělám dřív, než stihnu přemýšlet.

Je to jako hlad. Víte, že nemáte jíst, ale tělo vám to nedovolí ignorovat. Jenže tohle není hlad. Tohle je něco horšího, protože to ničí lidi kolem mě.

Bojím se, že mě jednou vyhodí. A možná by měli

Včera večer jsme seděli u večeře a nikdo nemluvil. Máma si dala talíř na stůl a hned zase odešla. Táta četl noviny. Brácha koukal do mobilu. A já jsem seděla a cítila jsem, jak mě nikdo nechce vidět.

Vím, že si říkají, co se mnou bude, až mi bude osmnáct. Jestli mě nechají bydlet doma. Jestli mi budou platit školu. Jestli vůbec má cenu se o mě snažit.

Chtěla bych jim říct, že to chci změnit. Že to myslím vážně. Ale už jsem to říkala mockrát. A pokaždé jsem lhala. Ne naschvál – prostě jsem to nedokázala dodržet.

Možná bych měla jít k psychologovi. Možná bych měla říct nahlas, že potřebuju pomoc. Ale mám strach. Strach, že mi řeknou, že jsem normální a že jsem prostě jen špatný člověk. A to bych možná nesnesla.

Nevím, jak to dopadne. Ale něco se musí stát

Dneska jsem zase stála v obchodě a měla jsem v ruce rtěnku. A najednou jsem si uvědomila, že to není vzrušení, co cítím. Je to prázdnota. Jako bych se snažila naplnit díru, která se nedá zacelit odcizeným make-upem.

Položila jsem tu rtěnku zpátky. Poprvé za dlouho. Ruce se mi třásly a málem jsem brečela přímo mezi regály. Ale udělala jsem to.

Nevím, jestli to vydržím i zítra. Nevím, jestli se dokážu zastavit úplně. Ale možná je tohle začátek. Možná stačí si přiznat, že to není jen špatný zvyk. Že je to něco, s čím si sama neporadím.

A možná je čas to říct nahlas. Ne rodině – té už jsem ublížila dost. Ale někomu, kdo by mi mohl pomoct. Než bude pozdě. Než mě vyhodí. Nebo než skončím někde, odkud se už nedá vrátit.

Protože krást můžu přestat. Ale rodinu, která mi přestala věřit? Tu už nezískám zpátky jen tak.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce